Vztah jako zrcadlo sebe sama

Byla to jen stá hádka, jako každá jiná. Až tak stejná, a tak známá – jako vždy. Tělo se mi svíralo, myšlenky na mou nedostatečnost mě opět užíraly. Cítil jsem bezmoc, hněv a smutek. Zároveň jsem věděl, že to, co prožívám není o té ženě přede mnou. Byť jsem se snažil, aby byl.

Už dřív jsem zažil podobné situace. Měl jsem pocit, že se mi ve vztazích pořád dokola děje to stejné. Nedostatek pochopení, pocit, že se snažím, ale nejsem dost dobrý. Cítil jsem nespravedlnost, ale zároveň… jsem si musel přiznat, že ten pocit už dávno znám, že to je podvědomá automatická reakce, která se mi děje stále dokola. Neuměl jsem v ní být už ani nevědomě, jak byla známá. Začal jen pozorovat sebe sama. Své slova, svou gestikulaci a kladl jsme si v průběhu hádky otázky? Proč říkám právě tohle, kam to vede? Proč dělám pořád to samé dokola a končí to stejně?

A pak mi to došlo.

Vztah a jeho dynamika není něco, co se mi "děje". Není něčím vnějším, co přichází samo a já to nemůžu ovlivnit. Je mým zrcadlem. Ukazuje mi, co je ve mně tu automatiku, která vede k tomu samému. A už to všichni ví i žena nato musí nevědomě reagovat stejně. Bylo to jako koukat na matrix.

Jako bych viděl klidnou hladinu jezera. Když je voda klidná, vidíš v ní jasně svou tvář, oblohu a vše kolem. Ale když do ní hodíš kámen, obraz se roztřese, zkreslí. A přesně tak to mám i já – když je ve mně neklid, nevidím druhé jasně. Místo nich vidím své vlastní strachy, bolesti a staré rány, které jsou pod slovy vnášeny do hádky a jsou v ní, byť nevyřčené, tak přítomné. Z nich pak reaguji a docházím k tomu samému závěru. Oba jsme nakonec naštvaní a znechucení.

A tak jsem se zastavil.

Místo toho, abych dál pod slovy měl ukřivděnost, hněv, nepochopení a obviňování. A ženu viděl jako zdroj problému, tak jsem se na ní pohlédl jako na někoho, komu se děje totéž, co mě. Jako na malou holku, která chce jen lásku a pochopení. Možná se taky jen bála. Možná jen opakovala vzorce, které kdysi viděla doma. Možná dělala jen to jediné, co znala způsobem, jaký nevedl k tomu, co jistě chtěla a tím bylo bezpečí, láska a pochopení.

S nádechem jsem přijal, co se děje. S výdechem jsem pustil ten pocit křivdy. Tíhu a pocity, které jsem si nesl jsem s výdechem odpustil. Přestože s prezentovanou formou hádky z obou stran jsem nadále nesouhlasil.

A pak jsem se vrátil k sobě.

Uvědomil jsem si, že celý život jsem si vyprávěl příběh o tom, kdo jsem ve vztazích. Jaký jsem člověk, jak reaguji. Taky že nejsem dost dobrý. Že mě vždycky někdo zraní a všechno je proti mně. Ale co když to nikdy nebyla pravda? Co když jen někdo hodil ten kámen do jezera, který mi vše zkresluje?

Co když mohu svůj příběh přepsat, tím, že ten kámen nenechám mi rozčeřit hladinu?

Zavřel jsem oči a představil si sám sebe – ne jako někoho, kdo se mění, aby ho ostatní měli rádi. Ne jeho oběť vnějších podmětů. Ale jako muže, který je klidný, sebevědomý, zářivý. Který ví, kdo je.

A víš co? Ten pocit tam byl. Už jsem to nepotřeboval.

A možná je i v tobě. Možná už teď můžeš cítit, že není třeba čekat, až se změní reakce z venčí. Stačí změnit svůj vnitřní svět – a všechno se změní. Ženu jsem v hádce objal a dal jí, co bych sám v tu chvíli potřeboval a řekl jí, že jí mám rád – žena mi v náručí roztála a bylo po hádce.