Seberozvojové konzultace - Michal Vilím

Z mého úhlu pohledu je seberozvoj kontinuální proces poznávání sebe sama toho, kým skutečně jsme. Jeho cílem je zlepšit mezilidské vztahy, partnerství, mužství, ženství, emočního, fyzického i duševního zdraví a celkově kvality života na všech úrovních. Seberozvoj a jeho prvky často vycházejí z psychoterapie – z její praxe, minulosti i studií. Já osobně využívám psychoterapeutické metody, které jsem získal během studia na pražské vysoké škole psychosociálních studií, v psychoterapeutickém výcviku i ve své soukromé praxi. Pro účely tohoto článku budu tento proces dále nazývat "seberozvoj", nebo pouze "terapie". Člověka, který tímto procesem provádí druhé, budu označovat jako "terapeut", nebo "poradce".

Dnešní pojetí seberozvoje 

Mnoho lidí považují seberozvoj za pouhé řešení akutních problémů. Přicházejí na terapii, vyřeší akutní problém a pak se vrátí, až když se objeví další akutní problém. Tento přístup, ale podle mě není skutečným seberozvojem. Představme si číselnou stupnici kvality života, kde nula představuje průměrný životní standard. Pokud se Vám život zhorší, dostáváte se do mínusových hodnot a kdykoliv se Vám zlepší do plusových. Opakující se řešení akutních problémů Vás vždy jen vytáhne z mínusových hodnot do nuly. Terapie fungovaly a vy opět žijete standartní kvalitu Vašeho života. Tohle je práce na mínusových hodnotách směrem k nule. Neřešíte tím příčiny opakujících se problému, ale je to jen o odstraňování symptomu aktuálního problému. To je zcela v pořádku a taktéž je to práce terapeuta, ale jen si buďme vědomy, že to není seberozvoj v tom pravém slova smyslu. Jde pouze o stabilizování do standardní úrovně života. Pravý seberozvoj začíná teprve tehdy, když se zaměříte na zlepšování kvality svého život a ta začíná z bodu nula do plusových hodnot.

Kde se seberozvojem začít?

V dnešní době existuje nespočet článků, teorií a přístupů k osobnímu seberozvoji, což může být matoucí. Každý jsme tak jedinečný a jeho cesta tak unikátní, že cesta seberozvojem musí být velmi individuální. Je třeba použít správný přístup, ve správný čas, na specificky cíl, kterého chcete dosáhnout. Prvním krokem je jasně si definovat cíl, kterého chcete dosáhnout. Během krátkého rozhovoru s vámi tento cíl upřesníme natolik, abyste byli spokojeni a najdeme nejefektivnější postup práce, který bude odpovídat vašim potřebám a fungování vaší psychiky.

Když to hodně zjednoduším a zobecním, tak vaše nejpalčivější téma, které se Vám v životě objevuje nejčastěji, vyvolává nejsilnější emoce a nejvíce Vám znehodnocuje kvalitu života, se obvykle řeší přednostně. Byť postup řešení, může vézt přes menší nevýrazná témata s ním zdánlivě nesouvisející. Tyto malá témata tvoří bloky na cestě za Vašim stanoveným cílem a bez jejich odstranění nejdou vyřešit. Mnohdy jsou tyto zdánlivě nesouvisející drobná témata tím nejlepším pomocníkem, který vám poskytne potřebné dovednosti, bez kterých nejde dojít k vašemu vytyčenému cíli. Pro lepší pochopení si přečtěte příklad z praxe Agáty, který je součástí tohoto článku (jméno i některé skutečnosti jsou upravené, pro skrytí identity klienta).

Jak vypadá první seberozvojová konzultace u mě

Fáze - seznamování

Na úvod Vám vytvořím příjemné prostředí, nabídnu vodu, čaj nebo kávu. Seznámíme se a domluvíme se na oslovování. Projdeme si informovaný souhlas klienta, který obsahuje základní informace o naší spolupráci, délce sezení, platbách, způsobu práce, etickém kodexu, mlčenlivosti, GDPR a další důležité záležitosti. Nakonec ho stvrdíme podpisem.

Konzultace se nesou v bezpečném a přijímajícím prostředí s respektem ke všem členům procesu. Pro terapeutický proces je důležité, abyste mohli říct kdykoliv, cokoliv chcete. Můžete mi pokládat i otázky osobního charakteru například na to kdo jsem, jak pracuji, jakou mám kvalifikaci, co si to píšu do poznámek a podobně. Někdy i já Vám vstoupím do rozhovoru, ale jen z důvodu držení linie procesu, která by měla vézt k Vašemu stanovenému cíli.

Fáze – definice cíle naší spolupráce

Na začátku mi řeknete, s čím za mnou přicházíte a na čem byste rádi pracovali. Budeme se bavit o tom, jak vypadá váš cíl a jak poznáme, že jsme ho dosáhly. Tento proces zahrnuje postupné upřesňování, nebo dokonce změnu cíle, pokud se během rozhovoru objeví něco důležitějšího. Jakmile si cíl ujasníme a budeme s ním spokojeni, poskytnu Vám potřebné informace, o způsobu spolupráce, pravděpodobné délce, o jednotlivých krocích vedoucí k dosažení vašich stanovených výsledků a další věci, které Vás o procesu budou zajímat.

Fáze - terapeutický proces

Každé sezení je velmi individuální a přizpůsobené vašim potřebám. Probíhá formou terapeutického rozhovoru, během kterého často sami docházíte k důležitým uvědoměním. Pokud je to potřeba, doplňuji rozhovor svým pohledem, praktickými příklady, nebo teorií, která může být užitečná a vychází z mnou odzkoušených metod, nebo mé dosavadní praxe. Vše, co přináším si následně můžete ověřit v praxi, zda to zapadá do vašich konceptů.

Často se v průběhu tohoto procesu objevují takzvané "aha momenty". Kdy klienti lépe porozumí souvislostem z jejich života a lépe pochopí sebe i své okolí. Propojením souvislostí se jim znovu vybavují prožité situace z minulosti s jejich novým pochopením. Říkají věty typu: "Aha už to chápu, co mi tím chtěl Marek říct", nebo "Aha už vím, proč jsem to vnímal jako útok na mou osobu, ale on to tak nemyslel". Následně si nově získané informace a propojené souvislosti ověřují s konkrétními účastníky té situace. Tím si ověřují správnost aha momentů a jejich nově nabité zkušenosti se více ukotvují.

Výsadou mojí práce je, schopnost rozpoznat v lidech jejich naučené vzorce chování, které ovlivňují naše myšlení, vyjadřování, emoce, chování, postoje i priority – tedy všechny aspekty, podle kterých se řídí náš život. Pokud tyto vzorce dokonale pochopíme, můžeme z nich sestavit komplexního obraz daného člověka a predikovat jeho chování a životní styl. Tímto procesem pomáhám lidem lépe poznat sami sebe a nahlédnout do svých automatických nevědomých mechanismů, které ovlivňují jeho život. Téměř vše, co se vám na vás nelíbí, nebo co vám nevyhovuje, lze prostřednictvím cílené seberozvojové práce změnit. Společně si stanovíme cíl a já vám ukážu cestu, jak jej dosáhnout.

Fáze – detailnější terapeutický proces

Detailněji to může vypadat takto. Ukážu Vám, kde a jakým způsobem vzorec vznikl, k jakému chování a nastavení života vás vedl v dětství, k čemu Vám v minulosti sloužil, jak se v průběhu času měnil, jak vypadá dnes, co ho spouští, jak vás ovlivňuje a k čemu vás vede v přítomnosti a jakou vám tvoří realitu a v neposlední řadě, pokud to bude třeba vám ukážu, jak ho krok po kroku odstranit ze života. Jakmile pohlédnete na sebe skrze tyto vzorce, dostáváte se do určitého nadhledu. Stáváte se pozorovatelem sám sebe i dění kolem sebe. Začínáte se poznávat a uvědomovat si, jak vás vzorce ovládají. Jakmile máte dostatek informací, tak sami budete i vědět, jak se odstraňuje.

Fáze – podpora procesu

Pokud ještě nejste připraveni podniknout určité kroky v realitě, anebo se vám zdají příliš náročné, můžeme podle vaší situace postupovat jedním z následujících způsobů:

• Sepíšete si konkrétní situace, které pro vás byly natolik těžké, že vám nešlo vzorec přepisovat. Na základě těchto informací vám navrhnu zvládnutelný mezikrok, který vám pomůže postupně, rozvolnit problematické vzorce. Tím získáte větší sebevědomí a sílu k realizací kroků, které se zatím zdají nepřekonatelné.
• V rámci konzultací budeme pracovat na daných tématech za pomocí terapeutických metod, jako jsou komunikační nácviky, imaginace, modelové situace, výměna rolí, ale i pomocí domácích úkolů, nebo doporučené literatury. Cílem je vytvořit prostor, kde se budete cítit přijímání a v bezpečí, abyste si mohli osvojit nové dovednosti s jistotou.
• Podpoříme celý proces homeopaticky. Na základě vašich potřeb, stanovených cílů a aktuálního procesu vám doporučím vhodné homeopatikum. Existuje jich téměř 9000 a kombinací lze vytvořit homeopatikum specificky Vám na míru. Homeopatika mohou podpořit jakýkoliv psychický proces – například zlepšit verbální projev ve skupině, pomoci nastavit zdravé hranice, nebo uvolnit zablokované emoce. Doporučení můžeme připravit i na základě homeopatického programu Homeo, který pracuje na základě symptomatologie těla.

Fáze – shrnutí procesu

Před koncem terapie si celý proces společně shrneme. Řeknete mi, s čím odcházíte, jak jste jednotlivé věci pochopily, a případně se doptáte na to, co pro vás zůstalo nejasné. Pokud ode mě dostanete cvičení, úkol, nebo pokyny, jak pracovat s vašim vzorcem, bude mě zajímat, zda jsou pro vás kroky srozumitelné a proveditelné. Rád se taky dozvím, jestli v navržených postupech vidíte smysl. Zároveň vás vyzvu, abyste otevřeně sdíleli vše, co je pro vás důležité a doposud nezaznělo.

Někdy nabízím i formulář zpětné vazby na samotný terapeutický proces, jeho průběh a mou práci jako terapeuta. Tato zpětná vazba mi pomáhá lépe přizpůsobit další postup práce vašim individuálním potřebám.

Fáze – nastavení budoucí spolupráce a rozloučení

Na závěr se domluvíme na případné další spolupráci, frekvenci a počtu sezení. Některé akutní problémy dokážeme vyřešit již během 1 až 3 setkání, složitější témata vyžadují až 5 sezení. Traumata z dětství, stejně jako hluboké vzorce chování vycházející z této doby, často potřebují kontinuální, dlouhodobější spolupráci. Pokud se rozhodnete nejen řešit aktuální problém, ale i zlepšit kvalitu svého života prostřednictvím seberozvojových konzultací, je důležité, aby tato práce probíhala kontinuálně a dlouhodobě. Z mé praxe vyplývá, že nejefektivnější interval mezi setkáními je jednou za tři týdny. Na začátku je však vhodné setkávat se častěji, například jednou za dva týdny, a postupně přecházet na měsíční intervaly. Pokud se rozhodnete mě podpořit nejen finančně, ráda vám ukážu, jak mi můžete poskytnout zpětnou vazbu. Poté se rozloučíme.

Příklad z praxe Agáta

Na konzultaci přišla Agáta, která byla znepokojená tím, že její život už není takový, jaký býval. Práce ji přestávala bavit, ale nemohla z ní odejít, protože byla dobře ohodnocena a potřebovala zabezpečit děti. Ty ji začaly velmi rozčilovat, zejména poté, co začala více pracovat. Vynucují si její pozornost a jak říká, "skáčou jí po hlavě", přestože pro ně vždy dělala první poslední. Ráda se odreagovávala sportem, který milovala, ale v poslední době jí nezbýval čas ani energie. S manželem se čím dál víc hádali kvůli dětem a rozdílnému pohledu na výchovu. Říká, že už ani neví, jestli svého muže stále miluje, protože jí diktuje celý život. Ve vztahu se cítí neslyšená a přehlížená. Je ve fázi, kdy s ním ani nechce mluvit, ale tvrdí, že to tak bylo vždy – nikdy ji neposlouchal. Povídala mi i o těžkém dětství, kdy byla její matka přísná, a ona musela poslouchat na slovo a nesměla nic říct. Když neposlechla, následovaly příkazy, ponižování a fyzické tresty. Otec ji opustil, když byla malá. Její hlavní zakázkou bylo, abych jí pomohl s vybudováním sebelásky a sebehodnoty. Říkala, že to je její největší problém, který má kořeny už v dětství, a teď se kvůli tomu nemá ráda. Nelíbí se jí ani život, který nyní žije. Popisuje to jako začarovaný kruh, ze kterého se nedokáže vymanit, bez ohledu na to, co dělá.

Hlavní téma sebelásky, které mělo kořeny v dětství, bylo správně pojmenované. Bylo mi však jasné, že tímto tématem nemůžeme proces léčení začít. Odpuštění mamince by sice bylo nejrychlejším řešením, ale i kdybych Agátě řekl, že má odpustit, nebyla by toho schopná. Trauma z dětství se totiž stále promítalo do jejího současného života – konkrétně do situací ve vztahu s manželem a dětmi. V této přenesené podobě trauma přetrvávalo, což znamenalo, že ji dál zraňovalo. Manželovo a dětské chování jí totiž připomínalo chování její maminky. V případech, kdy trauma zůstává aktivní a zraňuje člověka, byť v jiné formě, je odpuštění nemožné. Už samotný význam slova "odpustit" – tedy vypustit z těla ven – naznačuje, že to nejde, pokud trauma přetrvává a neustále vyvolává nové emoce. I kdyby se odpuštění zázrakem podařilo, stačila by jediná další situace, která by trauma znovu oživila, a člověk by se ocitl zpět na začátku.

Proces odpuštění je tedy ve skutečnosti terapeutickým postupem, jehož cílem je odstranit trauma z dětství, a to prostřednictvím práce se situacemi, ve kterých se trauma projevuje v přítomnosti. V případě Agáty se trauma projevovalo tak, že byly v jejím dětství potlačovány veškeré její potřeby. Musela dělat vše podle pokynů maminky, jinak ji čekal trest. Tyto situace vedly k podvědomému přesvědčení, že ona sama a její potřeby nejsou důležité, a že to, co chce její maminka, má vždy přednost. Tím se naučila neposlouchat samu sebe a potlačovat své hranice. Toto přesvědčení pak v dospělosti způsobovalo, že Agáta lidem nevědomky dovolovala překračovat její hranice. Tím se její trauma znovu a znovu oživovalo. Prvním krokem proto bylo naučit ji nastavovat zdravé hranice. Jakmile se to naučí, trauma ji přestane zraňovat a další terapeutické kroky, zaměřené na odstranění tohoto vzorce, budou mnohem snazší. Po dokončení takto komplexní práce už Agáta nebude mít potřebu mamince odpouštět. Trauma odpadne a s ním přijde i hluboké pochopení situace. Tyto události už nad ní nebudou mít žádnou moc. Jak se říká, "nebude jí to brnkat o nitky", protože žádné nitky už nebudou existovat.

Dalším zásadním důvodem, proč začít terapeutickou práci právě u hranic, je to, že pokud si neumíte nastavit zdravé hranice, nemůžete skutečně poznat sami sebe. Neznáte-li hranice své vlastní osobnosti, jak můžete vědět, kde začínáte Vy – Vaše chování, emoce – a kde končí ostatní? Bez jasného vnitřního nastavení hranic Vás život bude opakovaně stavět do situací, ve kterých Vám druzí budou hranice překračovat. Tyto situace přicházejí proto, abyste si je mohli uvědomit a naučit se je chránit. Když ale necháte druhé své hranice porušovat, ztrácíte část sebe sama. V místech, kde byste měli být Vy, je najednou někdo jiný. Tato opakující se, postupná ztráta kousků vlastní identity vede k tomu, že přestáváte vědět, kdo jste, jaké máte potřeby nebo dokonce co si přejete dát k snídani. Vaše schopnost rozhodovat se mizí. A právě toto je pravý opak sebelásky. Základem zdravé sebelásky je dobře poznat sebe sama, vědět, kde leží Vaše hranice, a umět je nastavit tak, aby je druzí nepřekračovali. Jen tak můžete zůstat celiství, neztrácet sami sebe a budovat svůj život na pevných základech.

Nyní už chápeme, proč je klíčové začít terapeutickou práci tématem hranic, abychom mohli postupně naplnit Agátino přání pracovat na sebelásce. Nejefektivnější způsob je začít buď u samotné příčiny problému, nebo u situací, kde je překračování hranic nejmarkantnější. U Agáty to bylo buď u vztahu s její maminkou, nebo s manželem a dětmi.

Dobře pochopené a zpracované těžkosti nás dovedou ke šťastnému a láskyplnému životu.  

Vztah s maminkou byl pro Agátu tak náročný, že si nedokázala představit, že by jí cokoliv řekla. Už jen myšlenka na rozhovor s ní ji paralyzovala. Tento krok byl pro ni příliš obtížný, a proto jsme zvolili efektivnější přístup – začít u jejího manžela. S manželem se sice cítila často neslyšená, ale zároveň o něm říkala, že má dobré srdce a že jí nakonec rád pomůže. Přesto si nedokázala představit, že by se mu začala ohraničovat přímo. Například věta: "Takhle na mě prosím neřvi, ani mi neříkej, ať sklapnu, protože prý ječím jak hysterka. Už si to nepřeji," byla pro ni v tuto chvíli nemyslitelná. Na základě Agátina příběhu jsem však věděl, jaké kroky ji mohou postupně dovést k tomu, aby to jednou zvládla. Potřebovali jsme se společně vrátit k její výchově v dětství a pochopit, jak se tento vzorec z minulosti projektuje do jejího současného vztahu s manželem.

Kdykoliv Agáta mámě něco řekla, setkala se se zesměšňováním, naštváním a následně i fyzickým trestem. Postupem času se naučila mámě nic neříkat, raději přestat komunikovat, stáhnout se a dělat, co máma chtěla. Jen tak mohl v jejich rodině panovat klid. Tento způsob chování se jí během dětství natolik zautomatizoval, že se stal nevědomou reakcí na jakoukoliv situaci, která v ní vyvolala nelibé pocity. V podstatě šlo o obranný mechanismus, který jí umožňoval v relativním psychickém zdraví fungovat. Postupem času se však tento vzorec upevnil a rozvinul, což vedlo k jeho přenesení i do dalších oblastí jejího života. Například ve vztahu s manželem a dětmi – pokud se chovali podobně jako její maminka, Agáta opět upadala do pocitů nelibosti. Automaticky se aktivoval její obranný vzorec: stáhla se a mlčela, aby se chránila před domnělým "útokem". To, co kdysi bylo reakcí na situace s maminkou, se nyní opakovalo i v její rodině. Tento vzorec si navíc sám "zajistil přežití" tím, že Agátě vkládal do mysli naučené myšlenky a katastrofické scénáře. Tyto obavy jí ze strachu bránily změnit své chování a stále ji vedly k téže reakci v nepříjemných situacích. Vytvářely pro ni realitu, která už dávno neexistovala a která jí nijak nesloužila. Proto si Agáta nedokázala představit, že by se vůči manželovi vymezila. Podvědomě očekávala stejný "útok", jaký zažívala v dětství, a automaticky se spustil tentýž program. Její reakce tak zůstala neměnná. Agáta navíc věřila, že "taková prostě je". Myslela si, že jde o její charakterový rys, s nímž se narodila.

I v konzultacích se mě Agáta opakovaně ptala, zda může odejít na záchod, a při tom se třikrát omluvila za to, že opouští místnost a celé tělo shrbila a sklopila hlavu. Automaticky se stavěla do podřízené pozice. Abych jí pomohl pochopit její nevědomé vzorce chování, zrcadlil jsem jí její postoje a ukazoval, jak souvisí s podobnými situacemi z dětství. Vysvětloval jsem jí, že si v dětství osvojila program, který ji naučil: "Kdykoliv poznáš jen náznak konfliktu, podřiď se, aby byl klid. Pokud zkusíš něco říct, stane se katastrofa a budeš potrestaná." Tento program byl kdysi reakcí na skutečné situace, ale dnes už působí iracionálně. Pomohl jsem jí pochopit, že tyto naučené reakce – včetně omluv, podřizování a snahy předejít konfliktu – už nemají reálný základ. Jsou pouze automatickým přežitkem, který se stal součástí jejího chování. Agátě jsem ukázal, že tímto chováním sama nevědomě aktivuje starý vzorec, čímž ho udržuje při životě, který jí vlévá do těla nelibé emoce. Změnou chování můžeme tento vzorec postupně opustit. Když přestane neustále opakovat automatické reakce, které vzorec posilují, bude ho možné nahradit novými, zdravějšími návyky, které jí lépe poslouží.

Po pár konzultacích se Agátě postupně dařilo lépe nastavovat hranice, ale přiznávala, že strachy spojené s jejím manželem zůstávají velmi silné. Věděl jsem, že pokud tyto obavy přetrvávají, stále plně nevidí propojení s naučeným vzorcem z dětství. Nedokázala se na něj podívat komplexně, což by mu ubralo na síle a umožnilo jeho odstranění. Byla s ním stále příliš spjata. Pokračovali jsme tedy v konzultacích zaměřených na odkrývání jejího vzorce z dětství. Znovu jsme rozebírali, jak vzorec funguje, kde a za jakých okolností se spouští. Například si všimla, že se aktivoval, když se někdo choval autoritativně, nadřazeně, nebo dokonce jen rychle gestikuloval – podobně jako její maminka. Vysvětlil jsem jí, že v dětství jí tento vzorec opravdu pomáhal přežít, protože jako dítě neměla jiné možnosti. Jakýkoliv pokus o odpor vedl k trestu. Zároveň jsem ji však povzbuzoval, aby si uvědomila, že nyní má všechny předpoklady k tomu, aby tento vzorec začala rozvolňovat změnou svého chování. Jedním z klíčových momentů byla situace s jejím nadřízeným. Byl autoritativní, agresivně gestikuloval, a tím aktivoval všechny spouštěče jejího vzorce. Agáta se před ním stávala pasivní a podřizovala se. Přesto si uvědomovala, že jí šéf nikdy neublížil – naopak, vždy jí naslouchal a respektoval její názory. Tento pracovní vztah se stal pro Agátu cenným "učebním materiálem". Vyzýval jsem ji, aby se při komunikaci s nadřízeným nestahovala, ale naopak s ním co nejvíce otevřeně komunikovala. Tím postupně oslabovala svůj naučený vzorec a získávala dovednosti, které mohla následně přenést i do vztahu s manželem.

Díky této práci se Agáta začala na sebe dívat z nové perspektivy. Každý úspěšný krok jí dodal sílu k dalšímu, které už byly jednodušší a vyžadovaly méně úsilí. Postupně byla připravena začít pracovat na vztahu se svým mužem. Dostala za úkol sdílet s manželem vše, co se dozvěděla během konzultací, a požádat ho o pomoc. Dohodli se, že kdykoliv manžel zpozoruje, že Agáta reaguje stažením, vybídne ji, aby mu otevřeně řekla, co se děje, a ujistí ji, že je v bezpečí. Tímto postupem se Agátě nepotvrzovaly katastrofické myšlenky, které jí vzorec vkládal do hlavy. Manžel ji neuhodil, neponížil ani neopustil – nic z toho, čeho se dříve bála, se nestalo. Díky tomu si mohla uvědomit, že její strachy jsou jen pozůstatkem minulosti. Postupné odhalování souvislostí, komunikační nácviky a nové zkušenosti jí umožnily přestat se stahovat, otevřít se a začít s manželem komunikovat způsobem, který si dříve ani nedokázala představit. Naučila se nastavovat zdravé hranice ve vztahu s mužem, a tuto dovednost postupně přenesla na své děti i ostatní lidi ve svém okolí.

Agáta také začala vidět, jak se její život díky této práci mění. Její vztah s manželem se zlepšil – cítila se viděná a slyšená. Děti ji začaly více respektovat a projevovat jí lásku, jakou dosud neznala. Díky těmto pozitivním změnám se Agáta dokázala vymezit i vůči své mamince, tentokrát však z pozice lásky. Když viděla, jak se zkvalitňuje její život a jak si stále více uvědomuje sebe sama, začalo růst její sebevědomí i sebeláska. Přirozeně podnikla další kroky, které jsme už v konzultacích ani neřešili. Postavila se toxickým přátelským vztahům a vyměnila velký okruh známých za nové, zdravější vztahy. Zapojila děti více do domácích prací a svěřila jim větší odpovědnost za jejich stravování a školní povinnosti. Díky tomu získala více času pro sebe. Začala opět sportovat, věnovat se józe a celkově se cítila šťastná a spokojená. Na závěr jsme s Agátou nastavili kontrolní schůzky po měsíci a čtvrt roce, po nichž jsme konzultace ukončili.

Autor: Michal Vilím

Datum: 20.11.2024